Barcelona stopem

Spousty lidi se ptá, proč zrovna Barcelona. Nevím. Bylo to prostě jen město, cíl. Nic víc, nic míň. Věděl jsem, že je to jedno z velkých měst Španělska, Evropy…. Cesta začínala symbolicky z Prahy. A Praha byla také jedno z nejhorších měst k nalezení solidního místa ke stopu. Moc nás to tedy nenakoplo, tak jak jsme čekali. Ovšem zbytek cesty se nám krásně odměnil. Takže po dlouhém „treku” z Prahy, po první jízdě autobusem (zadarmo) jsme se dostali konečně na odpočívadlo u dálnice. Byli jsme totálně zpocení a mrtví. A to byl teprve začátek! Byli jsme na špatné straně, takže zatím co jsme hledali nějaký přechod na druhou stranu, tak u nás zastavilo auto a týpek na nás, že nás hodí směrem naší cesty. Byl to cca 30tník, se zkušenostmi se stopováním, takže měl pro nás docela pochopení. Hodil nás kousek za Plzeň. Sice kousek, ale nabudilo nás to, že to zas tak těžké, to stopování nebude? Z odpočívadla za Plzní nás vzal starší pán z Německa mluvící polsky na benzinku v Rozvadově. Počasí se zhoršovalo a hrozil déšť. Představy, jak v dešti budeme stavět stan, všechno bude od bahna a pomalu plesnivět v nás vyvolávala skličující pocity.

Stopovali jsme 2 hoďky, což nebylo moc dlouho a zastavilo u nás auto. Byl to Ital a Němec. Oba měli přes dva metry, vypadali jak hardcore metalisti a šel z nich trochu i strach. K údivu poslouchali disko, jedli bonbony a nečekaně pili za jízdy pivo. Průměrná rychlost 200 km/h. Jeli jsme po dálnici i po různých objezdech přes hory, dokonce jsme málem brodili i řeku. Řídili kombíka Volvo. Tehdy jsem se rozhodl, jak bude vypadat mé první, vlastní auto. Největší štěstí bylo, že nás vzali z Rozvadova až do města kousek za Innsbruckem, což byl náš nadstandardní cíl. Vlastně jsme si říkali, že to není ani možné, aby nás někdo vzal až do Innsbrucku. Přijeli jsme na odpočívadlo kolem 11 večer. Bohužel všechny pozemky byly oplocené a kolem dokolo jen vysoké skály. Museli jsme stan postavit přímo na parkovišti. První noc byla dobrá. Byli jsme velmi unaveni a tak jsme hned usnuli.

Ráno se vzbudili vedle karavanu postaršího páru. Nabídli nám kafe a já si říkal, že toto je ta pohostinnost, o které všichni na internetu psali. Následující den jsme začali stopovat na výjezdu na dálnici. Bylo krásné počasí a po hodině stopováni jsme stopli staršího rakušáka, kterému jsme nerozuměli sice ani slovo, ale dovezl nás až na hranici se Švýcarskem. Museli jsme projít celé hraniční městečko a začali stopovat. Aut projíždělo spousty. A tak jsme stopovali jen 25 minut. Vzal nás mladý týpek a dovezl nás kousek k Bodensee. Místo na spaní jsme hledali hodně dlouho a nakonec jsme našli krásné místo na louce pod nějakou farmou. Výhled jsme měli na celé Bodensee.

Následující den jsme stopovali směrem na ST.Galen. Vzala nás trochu nepříjemná Švýcarka s 3-dveřovým autem. Řídila boso a agresivně. Zavezla nás do centra ST.Galen. Z města jsme se nemohli pořádně vymotat a tak jsme použili podruhé autobus. Tentokrát už za peníze. Další stop trval pouze 25 minut, vzal nás opět mladý týpek, nevýrazný. Dovezl nás na odpočívadlo před Curychem. A začal nejdelší stop v našem životě. Lidi zastavovali, ale bohužel neměli cestu naším směrem. Pořád jsme měnili cíl cesty, ale přesto nás nikdo nevzal. Stopovali jsme 7 hodin. Nakonec jsme to zabalili a na takovém kopečku postavili stan. Byl tam klid, tak jsme si aspoň fajně navařili.

Na druhý den jsme stopovali už od 8 hodin ráno. Po dalších dvou hodinách nás odvezl první černoch na cestě. Celkem jsme tedy stopovali 9 a půl hodin. Vzal nás z odpočívadla před Curychem na odpočívadlo za Curychem. Poté jsme měli štěstí na mladého Němce, dobře mluvícího anglicky. Byl až podezřelé pozorný…kdo ví :D. Vzal nás až za Ženevu a dokonce nás zavezl až do campu. Tam jsem si poprvé dal sprchu. Nejlepší pocit co jsem zažil. Lidi se jakoby úplně změnili. Všichni nás zdravili, smáli se. Nacházeli jsme se v části francouzské Ženevy a proto zde lidé mluvili hlavně francouzsky.

Z campu v Ženevě jsem si šlápli pěkný kus a poté, co jsme našli vhodný spot ke stopování, nás vzal mladý Francouz. Stop trval pouze dvacet minut a proto jsme nabili domněnky, že stopování ve Francii, i přes to, že nás před Francouzy spousty lidi varovali, je zatím nejjednodušší a bude nás hodně bavit. Vysadil nás v totální pustině, někde na kruháču u nějaké restaurace. Nikde nikdo. 34 stupňů ve stínu. Ale pocit, že jsme ve Francii, nás hřál u srdce. Sedli jsme si tedy do restaurace a objednali pravé francouzské pivo(Meteor) Donesli nám ho ve třetince a překvapivě bylo moc dobré. Stopování na slunci bylo hodně těžké. Zastavila nám Francouzka, která neuměla ani slovo anglicky. Vzadu měla špinavé ponožky 😀 Zavezla nás na peage v Anecy. Tady na peagu nám došlo pití a poprvé jsme se docela ztratili. Žádné obchody, jen velká nemocnice a velký chaos. Také proběhla první a zároveň poslední krize mezi mnou a Pepou ohledně místa na stop. Nakonec jsme si to vyříkali a bylo vše v pohodě. Vzal nás mladý podnikatel, který prý normálně lidi nebere, ale dneska se mu zadařilo v práci a tak udělal, k našemu štěstí, vyjímku. Poradil nám trochu jinou cestu a vzal nás za Chambéry směrem na Lyon. Bylo zde už jiné podnebí, dokonce trochu zapršelo, ale ve třiceti stupních to vůbec nevadilo a naopak to bylo velice příjemné. Z této benzinky nás vzal starší pár. Stop trval 2 a půl hodiny. Paní uměla trochu anglicky, hodně nás hostila a cesta probíhala v poklidu. Tento pár nás vzal až do Orange. Chlápkovi jsme darovali naše vítězné doutníky, protože s námi ujeli velký kus. V Orange už bylo typické mořské klima. Stanovali jsme na nefunkčním odpočívadle. K tomuto místu se váže zajímavá historka. Z ničeho nic se z křoví vymotal totálně opilý chlap. Po chvilce konverzace jsme zjistili, že je to Polák. Tady uprostřed ničeho v Orange jsme potkali opilého poláka. Pepa si trochu poklábosil a šli jsme spát.

14 stop. Byli jsme v předstihu a proto jsme se rozhodli, že si prohlídneme první město a to Montpellier. Vzal nás tam starší Francouz. Konečně někdo s velkým autem. Vzal nás do centra Montpellier, města, které se vyznačuje studentským životem a zajímavou architekturou. Dali jsme si dalšího Meteora. Stopování z města Montpellier bylo asi nejtěžší. Neskutečné teplo v kombinaci mých černých sandálů a nedostatkem tekutin plus žádnou vidinou na poklidnou noc nás totálně otrávila. Po opravdu strašné půl hodině nám zastavila taková mexičanka, že nás kousek zaveze, někde, kde bude pití a možnost normálního přenocování. 2 litry vody ve mě jen zasyčely. Na oplátku tohoto pekla byly sprchy, opět jeden z nejlepších pocitů. Stanovali jsme v takovém parčíku poblíž benzinky. Najedli se a šli spát. Klima typicky mořské.

Následující den nám zastavili matka s dcerou. Obě byly Francouzky. Nevěděli, třeba, že se v České republice hovoří česky a ne anglicky. V polovině cesty se vystřídali a teprve 18 letá řidička vyjela na dálnici. Matka ji dělala všechny zrcátka a já měl poprvé strach, že nedojedeme 😀 Zavezli nás před Perpignan, což bylo město kousek od hranic se Španělskem. Konečně jsme si koupili francouzské víno. Výhled jsme měli na Pyreneje a tak jsme našli boží odpočívadlo s vodou a speciálními lehátky z kamene. Popíjeli víno a kecali o ničem. Po dvou hodinách maximální pohody, kdy jsme už plánovali, že postavíme stan, najednou u nás zastavil Jaguár. Vylezl postarší chlapík s malým psíkem a růžovou, rozeplou košili. Šel ho kolem vyvenčit. Jmenoval se Jean. Ale to jsme se dozvěděli až později. Nejprve padla otázka od Pepy: „Pozdravíme ho?“ Odpovídám „ano“. Pepa pozdravil anglicky. Jean odpověděl anglicky. Já zkusil francouzsky. Na to Jean vykulil oči a začal taky francouzsky s tím rozdílem, že ja už nic nerozuměl. Přesto se s náma začal bavit anglicky a když nám nabídl, že má cestu do Barcelony a že má „open doors“ v autě i u něj doma, rozhodli jsme se, že todle prostě musíme hecnout. Cestou jsme si normálně povídali o všem možném. Zjistili jsme, že náš řidič je trošku milionář, je to spisovatel, který si občas i zahraje, má vilu ve Francii i v Barceloně a je prý hodně populární. Až když jsme dojeli do Barcelony, jsme zjistili, že je gay friendly:D No opět jistý strach, ale už jsme byli daleko…Jeho byt se skládal z jednoho velkého, samostatného bytu, pak následovala terasa, na které rostly meruňky a všude byly nasvícené sochy Budhy a na konci této terasy byl další byt pro hosty s kompletním zařízením. Do ruky nám strčil dva Heinnekeny a řekl, že večer nás zve na večeři. Pak nás ujistili, že nejsme jeho typ, že si chce pouze popovídat. Večeři o několika chodech nebudu raději popisovat.

Ráno jsme se nasnídali, údajně z porcelánu z roku 1890 a poté nás povozil po celé Barceloně. Ukázal nám co kde je a jak se co jmenuje. Nakonec se rozloučil, nechal nám na sebe kontakt a zavezl nás přímo do campu. Taková třešnička na dortu. Camp 3 ESTRELLAS v Barceloně je jen pár minut taxíkem od letiště. Je čistý a perfektně zařízený. Nachází se hned u moře a také u zastávky, kde zastavuje co chvíli autobus do centra Barcelony. Cesta trvá cca 15 minut. No a co napsat k samotné Barceloně? Město je to nádherné, bohužel se nedá popsat jak, takže doporučuji všem si tam někdy udělat výlet. Letenky se dají pořídit v akci za pár kaček, takže nic nebrání v tom, si toto překrásné město prohlídnout.

Stop trval 10 dní. Celkem 17 stopů. Délka trasy cca 2 000 km.

V případě dotazů mě můžete kontaktovat na mejlu, rád pomůžu.

4 Comments

  1. Veronika Svobodová

    Ahoj,
    pěkný článek! Za dva týdny se chystám s kamarádem taky do Barcelony, ale trochu nudně – letecky. No jo. Chci se zeptat ohledně toho kempu 3 Esterellas – nikde jsem se pořádně nedočetla, jak to tam funguje s tou dopravou do centra. Na mapě to vypadá, že je to všechno zatraceně daleko. Vím, že tam údajně jezdí každou chvíli autobusy, ale funguje něco takového i třeba v noci? A ještě – nepamatuješ si, kolik stojí jízdenky? Díky moc a pěkné léto! Veronika

  2. Adéla

    Ahoj, v létě se chystáme stopovat do Barcelony, ale trochu z jiného důvodu, než že bychom chtěly poznat krásy stopování. Koupily jsme s kamarádkou levné letenky z Barcelony do Dominikánské republiky a jelikož chceme celou cestu pojmout low-cost, rozhodly jsme se, že ušetříme za letenky do Barcy a dostopujeme to. Představovala jsem si, že nám cesta bude trvar max 60 hodin, že pojedeme více méně non stop a budeme spát na střídačku v autě. Myslíš, že je to zvládnutelné?

    Předem moc děkuji za odpověď!

    • Ahoj, díky za dotaz. Podle mě to je reálné, ale doporučuji psát na cedulky velká města, popř. nepsat nic a rovnou se zkusit domluvit s řidičem ústně. My psali malá města, takže jsme často neměli štěstí na stop, což nám celou cestu prodloužilo. Ale také celkově záleží na štěstí, jelikož jste dvě holky, myslím, že ho budete mít 🙂 Hodně štěstí

Zajímá Vás něco?