Rumunsko

Navštívit rumunské hory nás napadlo asi před dvěma lety, kdy jsme hledali nějaké hory, kde nebude problém přespat ve volné přírodě. Tato kritéria splňovalo pohoří Fagaraš v Rumunsku. Jako třešnička na dortu měl být výstup na nejvyšší horu Rumunska – Moldoveanu. Na cestu jsme se vydali čtyři: Terka, Honza, Pete a já.

Doprava se dala zkombinovat různě. Vlakem, autobusem, letadlem, ale my jsme zvolili pro nás nejkomfortnější dopravu, a to autem. Abychom měli jistotu, že auto po návratu najdeme na svém místě, rozhodli jsme se parkovat na placeném parkovišti u letiště. Ceník parkingu nevycházel ve čtyřech vůbec špatně (viz.www.sibiuairport.ro). Po asi půlhodinové živé debatě s taxikáři, kteří nám do naší výchozí vesnice Sebesu de Sus naúčtovali o 100% dražší jízdné, jsme nasedli do prostorné Dacie Logan a vyjeli směr hory. Řidiče jsme nakonec usmlouvali na 100 Lei. Z původních 200 Lei to byla příjemná cena.

Nejprve nás taxikář zavezl do sousední vesnice Sebesu de Jos, ale po upozornění nás dovezl správně, do vesnice Sebesu de Sus. Dal nám na sebe kontakt, pár praktických rad ohledně Gipsys a rozloučil se. Byly asi tři hodiny odpoledne a v plánu byl pěti kilometrový pochod k chatě Suru, která se nachází v polovině výstupu na hlavní hřeben. Bohužel jsme minuli odbočku (podle mě tam vůbec nebyla), takže místo původních pěti kilometrů jsme nakonec nachodili minimálně deset a jelikož jsme na tom časově nebyli zrovna nejlépe, byl to docela nečekaný rychlo výstup.

K této části cesty se váže napínavá historka. Odpojil jsem se od naší skupiny a sám stoupal k chatě. Když jsem došel k bývalé chatě Suru, která stojí asi 100 výškových metrů pod novou, přivítala mě smečka šesti nebo sedmi pasteveckých psů. Něco jsem měl o Rumunsku načteno a údajně se psů nemusíte bát, když máte hůlky, je vás víc a poblíž je bača. Hůlky jsem neměl, baču jsem také neviděl a byl jsem sám. Psi vytvořili kruh, který postupně zužovali. Pes, kterého jsem měl za zády, byl čím dál víc agresivnější a chystal se okusit mé lýtka, dokud jsem se neotočil a nezahnal ho. To vše probíhalo za hlasitého štěkotu a vyceněných tesáků. Po velmi dlouhé minutě se konečně ukázali bačové, kteří celé divadlo zastavili a snažili se psy uklidnit. To se jim nakonec podařilo. Bača mi ukázal zdvihnutý palec na znamení, že je vše okej a já si oddechnul a pokračoval v cestě.

Chata byla nově zrekonstruovaná a vypadala dobře. Kousek u ní bylo místo, kde jsme se utábořili což nás vyšlo na 5 Lei. U chaty probíhala zrovna nějaká rumunská párty s petardama, ale nějak nás nelákalo se přidat. Všechno bylo mokré, takže jsme si nemohli ani rozdělat oheň. Popřáli jsme Honzovi, který slavil v ten den narozeniny a šli spát.

Na druhý den nás čekal výstup na hřeben. Moc se nám po včerejšku nechtělo, ale úspěšně jsme to zvládli. Následujících pár kilometrů bylo v pohodě. Počasí bylo krásné. Také jsme potkali baču, pro kterého jsme měli připravené Marllborka (z Polska). Na oplátku nám řekl, kolik kilometrů nás ještě čeká a vyfotil se s námi. Zanedlouho se objevilo naše první pleso – Avrig – cíl dnešního pohodového dne. Postavili jsme stany, koupali se (voda tak studená, že po dvou tempech Vám ztuhnout ruce a vy máte pocit, že se každou chvíli začnete topit) a prochodili okolí. Navštívili nás ovce, psi (tentokrát v pohodě) a bačové, kteří poprvé viděli holku, takže se schovali za kámen a stalkovali. V noci jsem šel fotit hvězdy, ale po pěti minutách jsem to zabalil a vrátil se zpátky do vyhřátého spacáku.

Třetí den měl být nejtěžší. Čekal nás skalnatý hřeben Serbota a soutěska Strunga Draculai. Počasí nám zatím přálo. Výstup na vrchol Serbota nás odměnil krásnými výhledy. Hřeben Serbota, který vedl z vrcholu, měl údajně něco kolem jednoho kilometru. Hned po pár metrech nám ale bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou a to hlavně kvůli těžkým krosnám, které jsme nesli na zádech. Terka to raději obešla s Honzou spodem přes dolinu, a protože se už necítila na pokračování dále, sešli jsme asi po 200 metrech z hřebene za nimi dolu do doliny, kde jsme se rozhodli utábořit. Bohužel tento den nebyl moc úspěšný. Alespoň místo na stanování bylo opravdu nádherné, tak proběhla nějaká ta photosession, navařili jsme si, udělali si kafe a kecali.

Třetí den jsme začali solidním lezením na druhý nejvyšší vrchol Rumunska – Vârful Negoiu. Z doliny to bylo opravdu luxusní, místy 2-3 lezení. Než jsme dosáhli vrcholu, počasí se zhoršilo, přišla mlha a vítr. Z Negoiu jsme pokračovali dále až k dalšímu nejtěžšímu místu – Strunga Dracului. Některé části řetězu byly zavalené kameny, které se dole tříštily a vytvářely dokonalé ostré žiletky, které řezaly prsty, lýtka…cokoli, o co jste se opřeli. Na řadu tedy přišlo lano, které jsme nesli sebou a pomocí jeho jsme úspěšně zdolali Drákulovou soutěsku. Počasí bylo stále špatné, ale alespoň nepršelo.

Došli jsme k dalšímu jezeru – Caltun. Nasvačili jsme se a pokračovali dále. Počasí se ještě více zhoršilo a začalo lehce pršet. Místy jsme toho měli už docela dost, zvlášť když jdete z kopce, myslíte si, že se už blížíte k cíli a najednou před Vámi odbočka nahoru přímo po skále. Nic by to nebylo, ale v takovém počasí, kdy Vás může nárazový vítr smést z úzkého hřebene, všude je mlha a do toho prší, to není nic příjemného. Nic se nedalo dělat, proto jsme neustále pokračovali a já se snažil alespoň něco nafotit. Najednou jsme spatřili hotelový komplex Bâlea Lac, který v mlze ukazoval pouze své obrysy. Na druhé straně hřebene bylo nějaké pleso, původně jsme si mysleli, že je to Capra, ale to jsme se zmýlili. Capra bylo asi ještě o další kilometr dále. Stejně jsme se rozhodli k jezeru sestoupit. To už ale začalo opravdu hustě pršet. Rychle jsme postavili stany a zalezli do spacáku. Na večer se počasí uklidnilo, takže jsme si mohli navařit.

Další den bylo opět hnusně, a proto jsme se rozhodli nepokračovat a počkat na předpověď z domova. Ta byla bohužel velmi špatná. Na další dny hlásili bouřky a déšť. Takže jsme celý den řešili co dál. Vím, že počasí na horách se mění rychle, ale tak, jak se mění na Fagaraši, to jsem ještě opravdu nezažil. Odpoledne se docela vyjasnilo, proto jsme si mohli navařit. Po vaření jsem šel umýt nádobí, všude byly krásné výhledy, vcelku modrá obloha. Po minutě, kdy jsem byl s mytím hotov, se najednou všude objevila mlha a zatáhlo se. Jakoby někdo vyměnil celou scénu kolem mě. Zvedl se vítr, což bylo znamení, že se blíží bouřka a déšť. Nezbývalo tedy nic jiného, než zalézt do stanu. Na večer se počasí opět trochu umoudřilo a kvůli předpovědi jsme se rozhodli, že sestoupíme k hotelovému komplexu a utáboříme se tam s tím, že další den pojedeme domů. Sestup trval pouhých 40 minut. Dole jsme si dali pivo, koupili pálenku, která dělá divy (zvlášť když vůbec nejíte) a usnuli.

Pátý den jsme neúspěšně stopovali, takže jsme se rozhodli zavolat našemu kamarádovi taxikáři, který nás zavezl zpět na letiště k autu.

Co říct na závěr? Zvládli jsme přesně polovinu pohoří, takže jsme výlet takticky přejmenovali z „Přechodu pohoří Fagaraš“ na „Přechod západní části Fagaraše“ a snad jindy si dáme i východní část včetně nejvyšší hory – Moldoveanu. Hory to jsou krásné i nebezpečné. Určitě jsem tam nebyl naposled. Po Rumunsku jsme ještě trochu cestovali v Maďarsku a nakonec jsme skončili ve Vysokých Tatrách a vyšli jsme si na Rysy. V případě dotazů mě prosím kontaktujte.

Zajímá Vás něco?