Slovinsko

Společnou dovolenou jsme měli s Pepou v plánu již delší dobu. A jelikož by to bylo autem a nocování v pohodlí hostelů a podobně, tak jsme s sebou chtěli vzít i naše přítelkyně. Bohužel jsme skoro do poslední doby nevěděli, zda budou mít všichni čas, peníze, jestli bude k dispozici auto apod. Takže přípravy byly docela dost divoké. Celý itinerář trasy dělal Pepa a zařizování ubytování domlouvala Marta. Já občas s Pepou konzultoval výběry míst a zastávek. Nakonec jsme vše domluvili, dořešili maličkosti a mohlo se vyrazit.

První noc byla plánovaná v jižní metropoli – Brně, kde nám zadarmo ubytování poskytnul Péťa Jirásek, za což mu děkujeme. Po společném popíjení burčáku a domlouvání úplně posledních detailů se šlo brzy spát, ať nemáme ráno problém vstát. Následující den nás přivítal pochmurným počasím a deštěm. To jsme ale zdaleka netušili, že toto počasí nás bude provázet celou cestu až do Logarské doliny, kde byla naplánována naše první zastávka. Auto jelo zatím na jedničku a trasa utekla docela dosti rychle. Po příjezdu do Logarské doliny jsme se ubytovali ve stylové turistične kmetije Plesnik. www.plesnik.si Přivítal nás milý personál a nabídl nám jejích domácí pití a nějaké sušenky. Na mou otázku, co nám to vlastně nalili, mi Pepa odpověděl, že je to nějaké víno, po degustaci jsem ale zjistil, že je to snad nějaká 40procentní pálenka. Hold v Třinci mají jiné chutě. Přesto, že mrholilo, vydali jsme se podívat na vodopád Rinka. Počasí se nakonec lehce umoudřilo a nám se naskytl opravdu nádherný pohled na zdejší hory. Mlhy se valily přes obrovské štíty, místy dokonce občas vysvitlo slunce.

Druhý den začal velice chutnou snídani, šunka prosciutto , domácí med, ovoce, výborná káva. Lepší start jsme si nemohli dopřát. U snídaně jsme probrali následující den a vydali se zase o dům dál. GPS nás navigovala směr Velika planina. Nahoru jsme vyjeli obrovskou kabinkou, která vypadala, že už něco zažila. Jeli jsme sami. Po projetí nízkých mraků se nám opět naskytl dech beroucí výhled. V mezistanici jsme přesedli na opět velmi zastaralou sedačkovou lanovku a vyjeli do poslední finální stanice. Nahoře nebyl skoro žádný turista, jen všude samé krávy a starý skanzen, který ale normálně funguje. Údajně v něm bydlí pastevci krav, kterých zde bylo požehnaně. Strávili jsme tady skoro dvě hodiny a vydali se dolů. Následoval přejezd doBledu, kde jsme si dali výtečný oběd v restauraci Oštarija Peglez’n, kterou vřele doporučuji www.ostarija-peglezn.mestna-izlozba.com a poté jsme se vydali na hrad. Jelikož nás tlačil čas, tak výstup na hrad se proměnil v rychlo výstup a v rychlo sestup. No alespoň jsme tam byli. O pár kilometrů dál jsme se zastavili u soutěsky Vintgar gorge. Soutěska byla nádherná a všichni byli nadšeni. Když jsme prošli celou trasu, vydali jsme se – směr naše další ubytováni – penzion Cerkovnik www.pension-cerkovnik.net. Cesta k Bohinjskému jezeru, kde se penzion nacházel, byla opravdu nádherná, vše ještě umocňoval západ slunce, nádherné místo – doporučuji všem! Ubytování bylo hezké a čisté. S Pepou jsme dali po pivku a probrali plán na následující den.

Třetí den jsme se vydali podívat na druhé největší skokanské můstky na světě, v Planici. Počasí nám sice moc nepřálo, ale já byl spokojen. Nízké mraky vypadaly šíleně a na fotkách vypadaly působivě. S Kájou jsme se po schodech vydali nahoru podél dopadové plochy. Ale ve 3/4 jsme to raději vzdali. Bylo to opravdu obrovské! Cestou na sedlo Vršič jsme se všichni vyfotili u sochy kozoroha, který je tady něco jako zdejší symbol. Počasí se stále více lepšilo a místy začalo svítit slunce. Nahoře byla docela zima, ale přesto jsme si všichni užívali nádherné výhledy na okolní štíty. Cestou ze sedla Vřšič, jsme se zastavili u startu Sočy trailu, alespoň podle Lonely planet zde začínal. Trail jsme prošli celý, ale pramen jsme nenašli. Přesto Soča byla neskutečně průhledná a její tyrkysová barva byla nezaměnitelná. Naše třetí nocování bylo v hlavním městě Slovinska – Ljubljaně. www.aladin-hostel.com Pokoj byl maličký, se společnou koupelnou. Měli jsme zde strávit jen jednu noc, takže ještě večer jsme se šli rychle projít. Samotné město nenabídne nic extra krásného, takže jsme ho prošli docela dost rychle. Každopádně jsem se těšil, až z města odjedeme a vydáme se zase do hor.

Čtvrtý den našeho putování jsme se zastavili u Predjamského hradu. Působil opravdu impozantně. Připomínal hnízdo vlaštovek ve skále. Od Predjamského hradu jsme se vydali směr Škocjanské jeskyně. Doporučuji si připlatit a projít si oba nabízené okruhy. První okruh je uvnitř jeskyně, s průvodcem, kde mimo jiné teče uvnitř jeskyně řeka a druhý okruh vede na půl v jeskyni a na půl venku podél skal. Celkově nám to dalo snad nějakých 12 km. Cestou do Piranu jsme si odbočili hned za hranice Slovinska do italskéhoTrieste. Zde jsme si dali oběd a odpočívali na molu. Pepa tady podruhé skládal zkoušku z autoškoly, když měl zaparkovat v podzemních garážích, které byly snad stavěné pro motorky. Podvečer jsme konečně dorazili do slovinského Piranu, kde jsme měli v plánu strávit dvě noci. Pokojíček byl malinký, opět se společnými sprchami, ale nebyl to problém, na patře jsme byli snad sami. www.hostel-val.com Piran je maličké, historické městečko nacházející se na výběžku do moře. Na konci je maják a podél moře jsou krásné promenády. Vyšli jsme si taky na hrad, ze kterého jsme viděli Piran jako na dlani. Já jsem vyzkoušel teplotu moře a Kája okukovala místní nahé bezdomovce, samozřejmě nechtěně.

Šestý den jsme byli všichni natěšeni na italské Benátky. V Benátkách jsem už jednou jako malý byl, o to víc jsem se na ně těšil. Bohužel mi přišlo, že lidí je tu jednou tolik, než minule. Bylo až neskutečné kolik jich tam bylo, do toho holubi, kteří úspěšně trefili můj objektiv a jako třešnička na dortu se mi pokazil foťák. No na nějakou dobu si určitě na Benátky nechám zajít chuť. Z Benátek jsme jeli do Verony. Tam na nás nějak zapomněli, ale nakonec jsme se úspěšně ubytovali a k večeru jsme se jeli podívat do města. Historické centrum Verony je obklopeno řekou Adiže. V samotném centru si připadáte jako by se tady zastavil čas. Jen koně s povozy nahradili Ferrari a Porsche. Balkon Romea a Julie byl zamčeny, takže jsme se na něj koukli jen z dálky. Navštívili jsme také koloseum Aréna, které je třetí největší na světě. Zapařili na místním koncertě, teda jenom Pepa a jeli zpátky na pokoj.

Ráno nám majitel sdělil nepříjemnou věc a to, že neteče voda, prý někdo překopal vodovod. Snídaně o několika chodech, na kterou nás den předem navnadil, se nekonala. Místo ní nám dal tvrdou housku s plátkem šunky. Aspoň něco. Jinak ubytování bylo fajn. www.bebalbachiara.com Na programu byla návštěva největšího italského jezera – Lago di Garda. Cesta ubíhala rychle, výhledy byly úžasné a jezero opravdu obrovské. S Kájou jsme si půjčili šlapadla a jeli se aspoň na kousek jezera projet. Zážitek, co se jen tak nezapomíná. Následoval oběd, docela drahý, ale to se dalo čekat. Po společném srazu jsme zamířili k našemu dalšímu ubytováni. Bepy hotel se nám moc líbil. Nachází se v obci Pinzolo. www.bepyhotel.it Přijeli jsme docela dost brzo a tak jsme si zadarmo půjčili kola a jeli prozkoumat místní cyklostezky. Ty byly velice kvalitně udělány. Vše ještě umocňoval pohled na okolní obrovské hory. Chvíli jsme si ještě užívali pohodu na zahradě u hotelu a poté jsme šli spát.

Následující snídaně nás všechny překvapila. Obrovský stůl s nespočtem dobrot jen pro naši čtyřku a ještě nějaký postarší pár. Kvalita ubytování a obsluhy byla opravdu vysoká a všichni jsme se shodli, že zde byla snídaně ze všech nejlepší. Chvíli jsme řešili plán co dnes a povídali si o všem možném. Na programu byla návštěva jednoho z muzeí Reinholda Messnera. Toto muzeum ukazuje vztah člověka a hor a sídlí na hradě Sigmundskron nad městem Bolzano, což bylo po cestě. Bližší info zde: www.messner-mountain-museum.it. Další kilometry nás zavedly do města Trento. Konal se zde nějaký historický jarmark. Strávili jsme zde chvilku a jeli zase dál. Postupně se rýsovaly obrovské dolomitské masivy. Fabkou jsme se šplhali na vyšší a vyšší sedla. Také jsme se podívali na překrásně modrozelené jezero Carezza. Jelikož jsem Dolomity navštívil poprvé, byl to pro mě opravdu luxusní zážitek. Autem jsme postupně ukusovali další a další kilometry až se před námi objevil masiv Marmolády a jezero Lago di Fedaia, které leží před ním. Při následném klesání se nám trochu začalo kouřit z brzd, takže jsme v pravý čas přijeli k našemu poslednímu ubytování a to Garni Roberta hotel www.garniroberta.com. Ubytování proběhlo v pořádku. Prošli jsme se ke spodní stanici lanovky, kterou jsem chtěl nahoru na Marmoladu, ale bohužel už nejela. A tak jsme jen fotili okolní scenérie a pak si zašli na moc dobrou večeři v sousedním hotelu. Trochu jsme bojovali s názvy jídel a taky jsem poprvé zažil pětichodové menu, ale výběr stál za to! No a to byla poslední noc.

Následovala už jen cesta domů. Po cestě jsme se zastavili ve slavném městě Cortině d’Ampezzo, nakoupili dárky pro známe a užili jsme si poslední nádherné, skoro až kýčovité pohledy na italské Dolomity.

Zajímá Vás něco?